Tábor mravenčích náletů (3.-11.8. 2012)

zúčastnění: Wanahčawin, Lesnička, Yuči, Valdyr, Pepa, Stáňa,  a taky slizounkové Indy a Sára

Den 1.

Původně jsme měli jet ve v 11, ale protože pršelo, tak mi Valdyr volal, že nemůže nakládat, že dorazí po 12. Jenže pak mu někdo volal, že mu vykradli sklep, tak to musel jet zkontrolovat a tak se nám odjezd zase posunul – ono mu sklep sice nevykradli, ale dveře napůl vypáčili, tak musel obsah sklepa vynosit do bytu, takže ke mě se dostal až tak kolem čtvrtý. No co, aspoň jsem si zatím stihla koupit kalhoty na tancování;-)

Naložili jsme moje věci a vyrazili na cestu. Trochu jsme bloudili, ale nakonec jsme našli Klatovy a pak už to šlo samo. Ještě před Klatovama jsme se stavili v hospodě na jídlo a v Klatovech nakoupili v Kauflandu jídlo.

Valdyr si pořád liboval, co to furt máme se špatnou cestou. Ale když jsme pak na tu polní cestu skutečně dorazili, tak se mu vůbec nelíbila – projeli jsme tak tak a docela nám začala smrdět spojka. U tábořiště se volně potulovala telátka, tak jsem volala panu Klímovi, zda mu neutekli, ale říkal, že je to v pořádku, že jsou cestovní a že se časem sami vrátí do ohrady. V lese jim to doopravdy slušelo:-)

Stan jsme dostavěli až za šera, tak jsme přístřech nechali až na ráno. Večer byly placky a pomazánka, co doma dělal Valdyr. Moc dobře to uvařil.

Den 2.

Ráno jsem se šla jako obvykle projít. Když jsem se vrátila, začalo akorát pršet. Tak jsme dali čtenářský kroužek ve stanu. K snídani byly placky s pomazánkou.

Konečně přestalo pršet, tak jsme postavili předsíňku, ohniště, uvařili guláš a poobědvali. Guláše bylo nějak moc – po našem obědě ještě několik porcí zbylo.

Vyrazili jsme na krátkou procházku. Vůbec to ale nabyla jednoduchá cesta – bylo moc těžký nesbírat houby – ale co s nima – už tak jsme jich měli hrozně moc v táboře a kolem v lese jedna hezčí než druhá...

Večer, než padl soumrak jsem ještě chvíli žonglovala. Pak už byl čas rozdělat oheň a uvařit večeři. A jak tak vaříme – zjistili jsme, že na nás z lesa koukají telátka. Valdyr si je chtěl vyfotit, ale utekla mu zpátky do ohrady.

K večeři byla smaženice a děsně jsme se přejedli – tak jsme vyrazili ještě na noční procházku, aby nám trochu vytrávilo. Docela dlouho do noci jsme povídali, ale nakonec nás únava přinutila zalézt do stanu a tak se šlo spát.

Den 3.

Ráno děsně svítilo sluníčko. Ráno byla Valdyrova pomazánka s chlebem. Po snídani jsme zas oba usnuli – protože bylo děsný vedro. Ožili jsme, až když jsme odlezli do lesa. Já jsem točila s obručí, Valdyr si četl a pak zkoušel jak nejlépe bodat s jednoručním kopím.

K obědu jsme si dali zeleninový salát. To už se na louce pomalu začal dělat stín a začalo být snesitelněji. Valdyr vyrazil na houby a já zkoušela točit a házet s minihoopy. A ježto bylo stále vedro, vyrazili jsme se koupat.

Večer dorazili ostatní – Sára byla děsně přežraná ze svatby. Stavěli jsme šeltr a přístřech. A neustále se cpali svatebními koláčky. Než Valdyr odjel, docela hodně nám se stavbou helpnul.

Jen jsme vše dodělali, přihnala se pořádná buřina – museli jsme vylévat vodu z plachty a Yuči vykopal systém odvodňovacích kanálů, abychom pod přístřechy a kolem ohniště neměli brouzdálko. Až na pár drobných nehod jsme ale vydrželi v suchu. Ale v něčem nám ta bouřka přece jen pomohla – aspoň trochu smyla rojící se mravence, kterým se naše plachta velmi zalíbila, a celičkou ji obsypali.

K večeři byl guláš a po něm povídáním jak již bývá zvykem dlouho do noci.

Den 4.

Ráno umýt, udělat oheň a nasnídat. Byla krupicová kaše. Po snídani bylo nutné udělat dřevo a dojít na houby na večeři a uvařit těstoviny k obědu. Indy přitáhl největší klády ze všech. Když už bylo dřevo, dodělali jsme těstovinový salát a po obědě všichni vytuhli. Odpoledne jsme s Oddny točili s obručena a Yuči s Eyjan šli na vidlice, aby jsme mohli vylepšit přístřech u stanů. Při včerejším dešti se totiž plachty našeho soupřístřešku poněkud prověsily. Dlouze jsme diskutovali nad tím, jak to nejlépe udělat, aby se plachty již neprověšovaly a nedělaly se v nich lavóry plné vody. Naštěstí to nebylo až zas tak dlouze – dokončili jsme to (podepření, nikoliv diskuzi) akorát když začlo lejt. Eyjan pak vyšívala, Yuči četl o komárech a Oddny vařila. Celý večer lilo a tak jsme i po setmění mohli poslouchat kapky dopadající na plachty našich stanů a hřát se u ohně.

Den 5.

Ráno se vstávalo neobvykle brzo a na budík – Yuči, Eyjan a Oddny totiž jeli na vyjížďku na koních do Sušice. Já jsem zůstala hlídat šelmy. Sáře se stýskalo mnohem víc než Indymu, ale smutní že jim zmizel páníček, a vůbec většina smečky, byli oba. Vyjížďka prý byla hezká, po ní byli i nakoupit v Sušici. Já jsem v táboře žonglovala. Teda pokud se zrovna nějakej pes nerozhod, že mě má moc rád (když jsem poslední člověk, co mu zůstal) a musí se moc lísat;-)

Když ostatní přijeli z vyjížďky, vyložili jsme nákup, dali jsme si koláček, kafíčko a Yuči s Indym šli dělat stopu. Já s Oddny jsme točili a Eyjan dělala papu. Po obědě jsme točili s obručema a Yuči brousil kost. Na bičík. Pak ještě zkoušel malovat koníky, který bude malovat na krávu, ale vyčerpalo ho to tak, že usnul.

Při přípravě večeře Yuči četl o komárech. Tentokrát poprvé večer nepršelo.

Den  6.

Po ranní hyeně byla snídaně, kterou spáchal Yuči s Eyjan. Zatímco Yuči šel na průzkum do lesa, my jsme měli dělat dřevo. Ale nějak jsme se zapovídali a už vybíhal z lesa Yuči, že narazil na stopy strašlivého medvěda Mato a že je nutné ho vystopovat a ulovit, jinak nás přepadne. Tak jsme se vyzbrojili a vyrazili na lov. Yuči nás dovedl k první stopě. Prý to mělo být hovínko. No ale bylo úplně bílý. Usoudili jsme, že to bude spíš sperma. Ten medvěd ale musí být veliký, když jsou vidět jednotlivý spermie (rýže):-O.

Postupovali jsme po stopě, až jsme došli do místa, kde byl medvěd Mato. Ale protože se nás děsně bál, proměnil se v krtečka Šulamitku a vylezl na strom. Yuči nám prozradil, že je ho možné zničit jen tak, že sestřelíme dvě větve zavěšené pod ním. A tak jsme se do toho pomocí vzduchovky pustili (jeden provázek přestřelil Yuči, druhý klacek se nám postupně povedlo rozstřílet). Pak Yuči ještě sestřelil Šulamitku, kterého jsme slavnostně odnesli do tábora, jakožto náš úlovek.

Po návratu z lovu došlo konečně i na to dřevo. Zatímco holky řezaly, já a Yuči jsme dělali ovocný salát k obědu.

Po obědě Yuči dřevo rozštípal a holky nanosily. Oddny chvíli poikovala, ale pak si musela jít balit. Přijel pro ní Míla a Seiša. A chvíli po nich přijel Dan s dětmi na koních (Dan v autě, děti na koních). Zatímco Oddny s Mílou a Seišou odjeli, Dan ještě chvíli poseděl. Ale pak už také museli vyrazit na cestu k domovu. Já s Eyjan jsme ještě chvíli obručovaly, Yuči piloval kost a učil se kreslit koníky. Pak již byl čas spáchat večeři a po ní byla tma, tak jsme seděli a povídali.

Den 7.

Ráno bylo konečně jasno a tak nic nebránilo sluníčku začít pořádně hřát:-) Byla jsem totiž z posledních několika dnů pořádně promrzlá. Jsem zvědavá, kdy zas začnu nadávat na přílišné vedro;-)

Po snídani Yuči a Eyjan vyrazili přidělat trochu dřeva. Já zatím loupala brambory a vejce. Společně jsme pak dodělali bramborový salát. Před obědem jsme ještě chvíli žonglovaly, Yuči šel udělat Indymu stopu. Pak byl oběd a po něm polední siesta. Yuči s Eyjan usnuli, já dopisovala kroniku a pak jsem vyrazila do kostela přes Rovnou. Cesta to byla hezká. Ještě jsem tudy nešla. Krajina, neznámé cesty lákaly, ale cíl byl jasný – chtěla jsem stihnout mši v Petrovicích. Jenže když jsem tam dorazila, zjistila jsem, že na dveřích mají cedulku, že dnešní mše je zrušena. Tak jsem vyrazila zpět, tentokrát standartní cestou, kterou vždycky jezdíme. Po cestě jsem ojídala maliny z keříků. Když jsem se začala blížit k polňačce, která vede na louku, potkala jsem Yučiho auto – a v něm Yuči a Eyjan. Tak jsem přistoupila do auta a jeli jsme zpět do Petrovic – Yuči totiž potřeboval signál, aby něco opravil na stránkách LLM. V první hospodě bylo zavřeno, ale druhá nás již uhostila palačinkama, pivem, zásuvkou a signálem.

Po návratu z Petrovic jsme navštílili Marka – Yuči ochutnal pravou brazilskou wiski a byl pak poněkud méně koordinovaný;-)

V táboře jsme dali zbytek bramborového salátu, udělali ROP a sněm. Byly uděleny 3 velké činy a 2 činy. Po sněmu bylo k večeři kyselo.

Den 8.

Ráno je odporně zataženo, ale přesto jsme vstali a provedli ranní hyenu. Snídaně nám už šla o dost líp. Po snídani mi Yuči vyrobil proutěná kolečka. Počasí je takové, že nás k přílišné aktivitě neláká. Yuči kreslí, Eyjan drátkuje a já smolím kroniku – všichni pěkně pod přístřeškem kolem ohně, ačkoliv zatím neprší. Navíc čekáme na Stáňu s Pepou, kteří tvrdili, že tu budou na devátou a zatím nikde nikdo.

Yuči vymyslel teorii, že se ptali, kdy vstáváme, aby dorazili v 9 večer. Nakonec jim Lesnička zavolala a ukázalo se, že jsou již na cestě, jen se trochu zdrželi. Přivezli sebou ochočeného potkana Mikiho, kterého Sára i Indy zamyšleně pozorovali. K lovu ale naštěstí nedošlo.

K obědu bylo kyselo ze včera a pak střelba ze vzduchovky, žonglování, Stáňa a Yuči kreslili, Lesnička si splnila VČ ze střelby ze vzduchovky.

K večeři byla krvavá cizrna a pak už se jen povídalo. Ke druhé večeři byl salám + okurka+ chleba + olivy + brambůrky. V jednu jsme opustili teplo ohniště a zalezli do pelíšků.

Den 9.

Dnes se musíme sbalit a odjet. Ráno sedím u ohně, vařím čaj a čekám, než vstanou ostatní. Po snídani se vrháme na balení. Stihli jsme to, než začalo pršet – ještě že jsme měli dva pomocníky navíc – Stáňu a Pepu:-).

Indy si při odjezdu lehnul na cestu a tvářil se, že nikam nechce. Jenže co naplat… Ještě jsme se v Petrovicích stavili na oběd, rozloučili se se Stáňou a Pepou a vyrazili ku Praze (potažmo Kolínu).