Tábor Muší roty

zúčastnění: Wanahčawin, Oddny, Lesnička, Yuči a Indy a Sára

Pátek 28.6.

Výlet začal už v pátek. Po práci jsme si sbalili a nanosili věci do auta. Indy nám ho hlídal. Večer se vyrazilo do Radotína, abychom si zkrátili v sobotu cestu a ušetřili čas.

Sobota 29.6.

Ráno na nás Wanahča už čekala, a mohlo se jet směr Železná Ruda. V Klatovech proběhl útok na chrám spotřeby. Auto nám ztěžklo, jsme to ale nenažranci. Museli jsme se ještě stavit v Sušici pro povolení na vjezd do CHKO Šumava a pro klíče.

Nakonec jsme si dali v naší oblíbené hospůdce ještě oběd.

Cesta na tábořiště byla schůdná. Vede tam asfaltka až k chatě. Chatka nás trochu překvapila svojí rozlohou. Co se dalo ale čekat od bývalé vojenské roty? Po dlouhém přemýšlení se stan postavil na louce nad chatou. Trochu hodně nám stavbu znesnadňovali mochničky. Těch mrchniček tam bylo opravdu hodně. K tomu začalo pršet a mě nebylo vůbec dobře, no príma začátek. Když vše bylo hotovo, rozdělal se oheň a mrchničky odtáhly.

K večeři bylo moje tiramisu.

Teplota v noci nic moc, ale jsme za to rádi, protože zítra má být ještě chladněji.

Neděle 30.6.

Ráno si Wanahča vyrazila do kostela v německé Železné Rudě. Desetikilometrový výlet byl úspěšný. Dopoledne se dovybaloval tábor a udělali jsme dřevo. Oběd vařil Yuči, nudle s kuřecím byly moc dobrý.

Odpoledne jsme podnikli malý výlet do okolí.  Objevili jsme státní hranici. V táboře pak Indy stopoval Wanahču a moc mu to šlo.

Wanahča nám večer řekla příklady z bible, které měla na čin. Yuči vyráběl bičík a já si vyšívala.

Pondělí 1.7.

Dnes se vstávalo docela pozdě, ale přesto jsme se rozhodli jít na výlet k jezerům. Vyrazili jsme opět k hranici a šli podél ní asi 2,5 km. Terén byl kamenitý a šlo se do kopce. Nahoře byl krásný výhled na Javor a do Čech. Ještě asi po dalším kilometru se objevila červená značka, která nás dovedla k Černému a pak k Čertovu jezeru.

Neobjevili jsme žádnou značku zákaz koupání, z čehož jsme usoudili, že se tam koupat můžeme nebo aspoň, že se máme na co vymluvit, když nás uvidí. Indy se nad tím ani nezamyslel, a už tam byl. A hned několikrát. Wanahča s Yučim říkali, že koupel byla osvěžující.

U druhého jezera bylo už moc lidí, takže se koupel nekonala. Cesta zpět byla většinou po asfaltce. Trochu nás z toho bolely nohy, ale rozhovor o řízku se salátem rozehnal temné myšlenky.

K večeři byla mňamková rajská s rýží. Odnesla to Yučiho košile na Lesničky hrudi. Protože bylo ještě světlo, tak si Wanahča zaobručovala, já taky trochu a Yuči si leštil kost.

Úterý 2.7.

Brzké vstávání nám nedělá dobře. Osm hodin není odpovídající čas vstávání. Jenže dneska má přijet návštěva – Štěpán s Jitkou a dětma.

Dopoledne se šlo na dřevo. Máme toho zas na pár dní. Protože bylo konečně teplo, tak jsme vyzkoušeli říčku Svarožnou. Yuči říkal, že měla tak dva centimetry. Pro Štěpána jsme dojeli kolem dvanácté hodiny. K obědu byly halušky, Štěpán mezitím postavil zlatokopecký stan. Pak si udělal fazole a buřty.

Indy opět stopoval. Yuči začal dělat postele s prken. Wanahča kreslila kytičky na čin, kolečkovala a pójkovala. Udělali jsme si kafe s „čajem“, co byl ve flašce od whisky a pak se z něj točila hlava.

Hrál se pétanque a golf. Děti to bavilo. Hlavně když měli vlastní pravidla. Skákalo se přes švihadlo.

Večer Štěpa upálil mistra Jana Husa a Klárku fascinoval ohýnek. Yučiho košile „made in himself“ je stále roztrhanější a chátrá a chátrá a je skrz ní vidět čím dál víc.

Středa 3.7.

Štěpán s Jitkou chtěli odjet kolem poledne. Před tím jsme si stihli zahrát s dětma ještě pétangue. Když Štěpán odjížděl, jeli jsme s nimi a v Rudě nakoupili, najedli se a navštívili muzeum Šumavy, které se týkalo hlavně sklářského velmože Abeleho. Po muzeu a kopečku zmrzliny se jelo zpět na tábořiště, kde na nás už čekal Indy se svojí zraněnou tlapkou.

Tentokrát Indy stopoval mě. Vystřílela jsem čin ze střílení z poloh. Yuči sestavil rám postele do Vikinga. Wanahča si splnila velký čin z žonglování a obručování.

Večer se vařil guláš a Indy dostal kosti a odřezky.

Čtvrtek 4.7.

Ranní koupel v potoce byla osvěžující. Indy si opět zastopoval Wanahču. Stále chodili sms-ky od Olči, že už se chystá na cestu. Yuči z Wanahčou začali splétat proutky na vikingskou postel. Já vařila bramborový salát. Na obloze se honili mraky a na louce motýli. Yuči si zase leštil kost. Pak přišla poslední sms-ka. A jelo se pro Olču.

Olča si vybalila a pak si odpočinula, protože jí nebylo dobře. Yuči chtěl, aby si vzala nějaký prášek, aby to mohl zapsat do lékařského deníčku a nebo aspoň aby si lehla do lékařského stanu. Jenže když zjistila, že je to Yučiho demonstrační týpí, tak že si vezme prášek.

Je tu spousta fotogenických motýlků. Např. moje fotka s názvem Křen. Jsou na ní dva v sobě zaseklí motýlci na kytičce, kterou sosá čmeláček.

Odpoledne se dělala opět postel. Žonglovalo se, fotili se naše výrobky na web. Já jsem se začala učit provaz. Yuči namasíroval Wanahču.

Wanahča nám pak předvedla žonglování s malými obručemi a tyčí.

Když se setmělo, vzali jsme ohnivá žonglovátka a šli točit s ohněm. Wanahče to šlo líp než mě. Olča nám k tomu bubnovala a Yuči vše fotil. V táboře se pak rozsvítili lampiónky od Olči a dala se svíčka do malého týpí. Týpí krásně svítilo.

Yuči si zapomněl v baráčku hřeben. Wanahča se tam šla podívat, ale nějak se nevraceli. Tak jsme s Olčou vzali lampičky a šli. Rota byla temná a nikdo tam. Viděli jsme světlo a šli za ním. Báli jsme se. V jedné místnosti se objevili mrtvoly Wanahči a Yučiho. Blížili se k nám. „Vy jste trapný,“ řekla Olča a šla se utřít. Bojovka ve vojenské rotě se docela povedla.

Pátek 5.7.

Yučimu v noci slimák poslintal bederku. Jenže jaký bylo překvapení, když jsem ho našla ve vlasech, fuj. Pomádu asi nikdy používat nebudu.

Wanahča s Yučim si splnili čin z ekologie. Pójkovalo se a obručovalo. Dělali se postele. Oběd se vařil kolem páté, protože se pozdě vstávalo a k snídani byla vajíčka, což je syté jídlo.

Yučiho focení brouků už se stalo každodenním rituálem. Indy dostal psí botičky, aby si na ně zvykal. Našlapoval jak drezurní kůň a pak zjistil, že je lepší ležet. S Olčou jsme si splnili čin z první pomoci. Byl poslední večer před odjezdem, takže se udělal sněm. Sněm byl plodný na činy i na tituly. Wanahča byla pasovaná na Velkého Sachema a já na Sagamora.

Wanahča šla na záchod a přiběhla s tím, že u baráčku někdo je. Viděli jsme tam světlo, tak každý popadl nějakou zbraň a lampičku a šlo se ho vyhnat. Byli jsme odhodlaní a báli se. Mile nás překvapilo zjištění, že nám Wanahča připravila bojovku. Do starého sklepení dala světýlka a my po nich šli až k pokladu.

Sobota 6.7.

Vstávalo se včas, protože se muselo balit. Šlo to docela rychle. Trochu hrozil déšť, ale nakonec se vyjasnilo. Olča odjela dřív, tak jsme se s ní rozloučili a zamávali jí. Klíče od chaty se odevzdávali na Volešku. Aspoň ho letos taky navštívíme.

Z Volešku se vyráželo kolem třetí. Ještě byl v plánu oběd v nějaké hospodě. Máme trochu sklus. U Wanahči jsme byli asi v pět a ještě se dohodlo, že se dá viking k Valdyrovi.

Domů jsme přijeli kolem osmé. Jsme trochu unavení, ale nabití šumavskou přírodou.