Milovice

V pondělí 17. listopadu jsme si s Yučim a Wanahčou udělali výlet do Milovic. K datu se to hodilo, tak proč ne. Wanahču se nám nakonec podařilo přesvědčit, že Yučiho trasa je poučnější. Plán byl jít po naučné stezce, kterážto nebyla značená. Takže jsme si udělali svoji.

Start byl v Lipníku. Šlo se po Polácké cestě, která končila na červené značce. V Mordové rokli se konečně objevili první bunkry a podobné budovy. Sice byl všude vstup zakázán, ale zakažte to záchranáři se psem. A vůbec. Většinou byl ZÁKAZ z druhého směru, takže my ho vlastně nemohli vidět.

Další cíl byl letiště. Tam bylo budov k prozkoumání jako máku. I Indy si přišel na své. Dal si několik vyhledání a šlo mu to mistrovsky. Nebýt jeho, tak Wanahču nenajdem. Pojedlo se něco ze zásob. Přitom Wanahča vymyslela na příští rok vytvořit sérii fotek, kdy svítivě žlutý dres běžce v podzimním listí nemusí vždy znamenat výhru, a naopak, i svítivá bunda může znamenat někdy v přírodě maskování.

Vyrazilo se dál k planině, kde se nadšenci prohání ve svých hamrech. Indy je taky takový hamr. Má velkou spotřebu. Brodí se loužema a noří se do bahna po podvozek. Vypadá jako Ropák. Yuči věří, že to opadá.

Po chvilkovém bloudění (ovšem tady se nedá snad ani ztratit) jsme došli na tzv. pozorovatelnu – velkou vyvýšenou planinu, ze které je daleko vidět. A objevila se první naučná cedule, ke které jsme přišli úplně odjinud, než nejpíš autor zamýšlel.

Planina byla za námi a vešlo se do lesa připomínající nízké březové lesy na severu Norska.

Ještě nás čekalo pár budov na prozkoumání a už jsme se blížili zase k Lipníku. S Wanahčou jsme se rozloučili v Milovicích na nádraží a už jsme pádili domů do tepla.