Vynášení Moreny ze vsi

Na 43. schůzce jsme čekali jaro a zatím přišel mráz... Ne tak hned, ten přišel až po víkendu v pondělí jako sněhová plískanice, ale v pátek mrholilo, foukalo a nabádalo to raději zůstat doma zalezlí za kamny.

Přesto jsme se rozhodli navzdory počasí a větší nemocnosti, vynést Morenu ze vsi a ochránit ovocné stromky, které už jsou v plném květu, před spálením mrazem. A tak dva dny před smrtnou neděli jsme vyrazili se slaměnou Morenou k vodě a zpívali jsme po cestě:

 

„Neseme Morenu, pěkně vystrojenou, na vršku červenou, na spodku zelenou. Neseme Morenu, pěkně vystrojenou, neseme Moroka, hodit do potoka. Morenu nesem, s velikým nosem, do vody ji dáme, jaro přivítáme. Smrt chodí po vsi, má dlouhý fousy, už nemůže choditi, musíme jí nositi“.

Když jsme vycházeli, byl nad námi černý mrak a po slunci ani památka. Vydali jsme se s Morenou k Čertovce a u kopce a rybníčku jsme se krátce zastavili a plnili legrační disciplíny.

Po té, co jsme Morenu hodili společně do Čertovky, tak k našemu velkému překvapení najednou začalo skrze mrak svítit sluníčko a vydrželo hřát i při zpáteční cestě na hřiště.

Zima už tuší, že svůj boj prohrála, ale ještě z největších sil ukazuje poslední záchvěv své moci a chtě nechtě předává vládu čerstvě probuzenému jaru, které už hbitě roste, kvete, voní, bzučí a je plné nově zrozených mláďat (u nás malých hnědých králíčků)*.

Po návratu jsme zápasili s větrem při chytání velikonočních stužek, zavěšených vysoko u oblak na trojnásobně zvednutém slunečníku a udicí jsme vytahovali velikonoční vajíčka, které nám ozdobí naše světničky a jarní ratolesti o velikonočních svátcích. Pak jsme si společně opekli buřty, hráli si dle libosti a nakonec se podělili o sladký poklad*.

 

Krásné jaro všem*