Kronika 
Tiskzúčastnění: Ayúta, Lenka, Pat, Rybka, Wanyanka, Yučikala
Letopisy Narnie, příběh, na kterém jsem vyrostla, kniha, kterou jsem nad ostatní milovala. A nyní se nabízí i jako film. Není tedy nepochopitelné, že jsem se snažila propašovat ho do našeho kmenového programu. Měli jsme jít původně do kina, ale nakonec se ho podařilo Yučimu sehnat na CD.
Doma jsem nabrala Ayútu, která neměla tušení, že se koná nějaká kmenová akce. Smazala si totiž omylem email ode mě, kde jsem ji informovala o podrobnostech promítání filmu Letopisy Narnie. Rychle jsem ji tedy uvedla do obrazu a vydaly jsme se do Roztyl. Tam už na domluveném místě, to je u koše, který tam nebyl, netrpělivě čekala Lenka. Samozřejmě jsme přišly pozdě. Dorazily jsme všechny tři k Yučimu do práce, kde měl zamluvený projektor na pohodlnější sledování filmu a kde už seděli a sledovali reklamy jako v doopravdovém kině Yuči, Pat a Rybka. V rychlosti jsme si udělali čaje a vyložili občerstvení, abychom umocnili atmosféru kina. Yuči nám ještě ukázal plakát Indiána, který nám věnovala Rybka do nové klubovny.
Usadili jsme se v zasedací místnosti okolo stolu a za neustálého chroupání a posouvání mističek s dobrotami jsme sledovali film. Až na jeden výpadek obrazu kvůli uvolněnému kabelu k projektoru jsme se zdárně prokoukali až ke konci. Takže jsme kvality průměrného pražského kina sice nedosáhli, ale podle slov Pata je to v Mělníce běžné a podle Yučiho se to stalo i v Kolíně, takže klidně můžeme žít s pocitem, že jsme se vydali za kulturou :-).
Po skončení filmu jsme se zabalili, během toho jsme si povídali zážitky z filmu a vystavili se na opuštěné autobusové zastávce, na které jsme do doby, než přijel autobus, málem umrzli. Definitivně jsme se rozdělili až v metru, kde každý podle svých cestovních potřeb opustil soupravu.
Na závěr ještě nutno dodat, že onoho Indiána do nové klubovny Yuči ještě týž den zapomněl ve vlaku. To ale neznamená, i přesto že se nenašel, že ho nemáme, protože Rybka byla tak hodná a věnovala nám nového. Děkujeme :-).