Středa 26. 10. 2005
Ve středu večer něco okolo desáté hodiny, jsme se já a Wanyanka dostali k tomu, že pojedeme do Tesca nakoupit jídlo na táboření. Takže na poslední chvíli. Dřív jsme to prostě nestíhali.
Přišli jsme k Sirce (tedy k fordu sierra), nasedli a nenastartovali. Ať sem se snažil, jak sem se snažil. Tak sem zavolal Vachtovi a zjišťoval, co teď. Vachta se nám rozhodl půjčit volkswagen transporter.
Jídlo jsme tedy zašli do Tesca koupit pěšky.
Yuči
Čtvrtek 27. 10. 2005
odjezd z Prahy do Kolína
O dvanácté polední přijela Inachčawin ke mně do práce. Kolega nás hodil k Vachtovi do krámku, kde jsem převzal značně omšelý transportér. Startování přes heslo, bordel a moje nulové zkušenosti s tímto autem. Supr kombinace.
Jelo se ale skvěle. Jen nás kousek před Kolínem zastavila mladá policajtka. Stavěla všechny. A všichni platili… Radar byl totiž hned za cedulí "začíná vesnice" a já brzdil na padesátku velmi dlouho… Bylo to za pět set.
Jinak cesta do Kolína proběhla bez problémů.
Yuči
Od Kolína...
Ve čtvrtek začal náš podzimní tábor. Jeli Yuči, Wanyanka, Inachča, Ayúta, Janča, Tina a půjčený automobil Transporter. Odpoledne kolem druhé hodiny jsme se sešli, zabalili věci, dali je do auta a jeli jsme do Losin. Cesta byla příjemná, Yuči si připadal král silnic, protože byl vysoko. Všichni usoudili, že by Transporter mohl být našim kmenovím autem. Taky jsme se jednou otočili, protože jsme minuli zatáčku. Dojeli jsme na místo. Tina počkala u auta a ostatní vzali batohy a šli dolů na louku kde bylo tábořiště. Druhé kolo šli všichni a asi na čtvrté kolo byli všechny batohy v tábořišti.
Vybralo se místo kde by tálo týpí a začalo se stavět. Ayúta, Janča a Tina došli do lesa na chrastí. Do stavby týpí se pak zapojili všichni, malý holky dělali sami lining a tak je všichni pochválili. Měli jsme půjčený nenastavovaný tyče. Týpí jsme dostavili a už byla tma pak se muselo rozhodnout kde kdo bude spát. Ayúta, Janča a Tina spali spolu a Yuči, Wanyanka a Inachča spolu. Večer jsme si povídali a později šel Yuči s kotlíkem do hospody. Všichni jsme byli hodně unaveny a tak jsme rychle usnuli.
Tina
Pátek 28.10.2005
Ráno jsem vstala docela brzo, okolo půl osmé, a postupně se probudily i Ayúta s Tinači. Drkotaly zuby, tak jsem přes ně a přes ještě spící Janičku přehodila deky, pod kterými jsem spala a začala jsem rozdělávat oheň. Mezitím se probouzeli i ostatní. Všichni jsme si stěžovali na příšernou zimu, která nás v noci nenechala spát. Já s Janičkou jsme připravovali snídani, čaj a chleba se sýrem, paštikou nebo hořčicí a ostatní šli dělat dřevo. Když se uvařila voda, nasnídali jsme se.
Dopoledne šly Janička, Ayúta a Tinači hrát hru, při které se po tábořišti pohybovaly skupinky různě zraněných lidí. My ostatní jsme se zatím pustili do přidělávání Yučiho vysněného ozanu. Nevěděli jsme přesně jak na to, protože náš ozan byl trochu atypicky ušitý, a tak se stalo, že jsme ho přidělávali nadvakrát. Ale do příště jsme se poučili. Když už nám chybělo jen poslední přivázání, pozvali jsme si Korála, aby vzal Yučiho za krk a ten mohl celou akci dokončit.
S ozanem nad námi jsem se pustila do výroby oběda. Uvařila jsem čočku, nakrájela a okořenila jsem maso a Inachča ho osmažila. Po obědě jsme chvilku trávili, ale pak jsem si šla s Janičkou, Ayútou a Tinači zahrát roztahováka. Holky ho hned přejmenovaly na roztahováčka a zamilovaly se do něj. Yuči se zatím pustil do jednoho ze svých úkolů, které si na táboření předsevzal, spravit si lenošku. Sice si na to zapomněl vzít nějaké pomůcky, ale nakonec to vyřešil a lenošku má opravdu zase v pořádku. Inachča se zatím vypravila na lov se svým fotoaparátem.
Když jsme se zase všichni sešli, rozhodli jsme se využít našeho nového kmenového vlastnictví a hráli jsme petanque a potom jsme si házeli ringokroužkem. V tom mě odvolal Kotlík na poradu, kde náčelníkům sdělil, že večer bude sněm, který začne před setměním, tedy mezi šestou a půl sedmou, a aby se jejich kmeny do té doby navečeřeli. A ještě před tím, že budou nějaké hry.
Naše holky šly hrát a my se odebrali dělat večeři, abychom to do sněmu stihli. Měly být nudle se zeleninou a párkem, tedy příprava časově nenáročná. Mezi tím přišel Kotlík, že mám na sněmu promluvit o tom, co je pro mě krása, což mě značně znervóznělo. Večeře se podávala hned, jak se holky vrátily. A pak jsme čekali a čekali a čekali…
Dlouho po setmění pro nás přišli, že už jsou všichni na louce a my máme jít taky. Vyšli jsme z týpí, ale na louce téměř nikdo nebyl. Řekli nám, že máme jít na sněmoviště za Kotlíkem, ale i přes stručný popis cesty jsme nevěděli kudy. Napřed jsme vyrazili po špatné straně potoka a málem se napíchli na trojnohu opuštěnou uprostřed noční louky. Pak se objevili další poutníci za sněmovištěm a my, tentokrát posíleni lucerničkou, jsme je následovali. Přesto jsme ještě jednou sešli z cesty, Ayúta zahučela do nějaké díry a když se vyhrabala, zjistili jsme, že Ayúta je sice celá, ale zhasla nám svíčka v lucerně.
Nakonec jsme na sněm došli, a opět jsme čekali. Ještě nějakou dobu jsme nebyli všichni. Zazpívali jsme si nějaké písničky, pak byl zahájen sněm, udělen titul lesní moudrosti a zahráli jsme si hru a sněm skončil. Při odchodu jsme si všimli následků Ayútina pádu, ošklivě si roztrhla slavnostní sukni. Po návratu do týpí jsme si chvíli povídali o sněmu a slušném chování. Chtěla jsem pak zajít na návštěvu k Viktorce, ale ta se chystala zpátky na sněmoviště, tak jsme se zas vrátila a šli jsme spát.
Wanyanka
Sobota 29. 10. 2005
návštěva
Děcka odešla na celodenní výlet. I nastalo v táboře blahodárné ticho a klid. Z našeho kmene odešla akorát Ayúta a Jana. Pak na tábořišti ještě zůstali kotlíkovci.
Já jsem se vrhl na výrobu třecích dřev… No a ostatní hráli pentague nebo dělali, co sem se jim zlíbilo.
S Tinou jsem si pak sedl a procházeli jsme spolu Svitek Březové kůry. Vypisovala si, jaké činy by si mohla splnit. Kotlík nám daroval supr oběd - knedlo, zelo, uzeno.
Ani nevím jak a kdy, ale najednou na louce stál Erik s Janou… Přinesli buchty, které byly vynikající.
Udělali jsme kafe. Erik si prohlídl tábor a zahrál s Tinou roztahováčka. Po nějaké chvilce Erik odjel a zanechal v nás nejen vzpomínky, ale i dary. Dostali jsme přeci buchtu.
S Inachčou jsme kuchli budoucí pasovací kopí. Dohodly jsme se, že ho chceme zahnutý a trochu křivý - ať to má nějaký grády.
K večeru začala initi. Bylo v ní pár lidí od Kotlíka a já. Během initi se Inachča pokusila ohnout kopí, ale dřevo ohýbání nevydrželo a prasklo. Takže hold bude kopí rovný. I tak bude ale myslím docela hezký.
Yuči
Štenberk
Ráno k nám do teepee přišla Viktorka, povídala si s Wanynkou a Yučim. Povídáním nás vzbudili. Viktorka nám řekla, abychom se všichni, co půjdeme, sešli uprostřed tábořiště. Skoro jsme se nestihli nasnídat a ustlat si.
Když jsme se všichni sešli uprostřed tábořiště, seznámili nás s pravidly hry. Museli jsme si vymyslet tajnou řeč. Nikdo nám nesměl rozumět, tajnou řečí jsme museli mluvit až do příchodu na hrad Štenberk. Na louce za tábořištěm jsme si losovali papírky se dvěma úkoly. My jsme měli pohladit pět lidí po hlavě a nakreslit portréty tří lidí. Než jsme stihli říct švec, tak měl Mokrouš úkoly hotový. V Kácově jsme odevzdávali úkoly. Na nádraží jsme si koupili lístek do Českého Štenberka a dali jsme si svačinu. Ve vlaku nás průvodčí radši ani nekontroloval. Cesta vlakem trvala asi 20 minut.
Když jsme vystoupili, tak jsme viděli krásný hrad Štenberk. Šli jsme do kopce a do schodů. U hradu jsme šli do hladomorny a tam jsme se naobědvali. Viktorka nám dala další úkol. Museli jsme napsat omluvný dopis a vyrobit transparent. Transparent jsme vyrobili ze svetru, který patřil Mokroušovi. Ve svetru byly zapíchané větvičky a lístky. Transparent představoval kněžnu a knížete. Od hladomorny jsme ho nesli až na nádvoří. Všem se moc líbil. V 15:00 byla prohlídka. Jana a já jsme ji měli zadarmo. Nějak jsme se k nim připletly. Když prohlídka skončila, šli jsme na nádraží.
Cestou dolů byla pod hradem hospoda. Tak jsme si tam koupili zmrzlinu. Na nádraží jsme měli dost času, tak jsme si zahráli gordický uzel. Stihli jsme asi jen čtyři kola. Přijel vlak a jeli jsme zpět do Kácova. V Kácově polovina lidí, co jela na Štenberk, šla po silnici a zbytek šel po polničce. Přišli jsme úplně jinou cestou. Vrátili jsme se v pořádku.
Ayúta Ité
Neděle 30. 10. 2005
Nedělní ráno bylo ve znamení zimy. Poslední noc byla asi nejkrutější. Pomalu jsme se rozehřívali a připravovali si (opět) buchty k jídlu. Ayuta vyšla před týpí a zaječela: "Bože, je to tu všechno zmrzlý!" "Je tu jinovatka".
V tu ránu nám byla zima ještě větší, než doposud.
Po (naší) snídani se celý tábor sešel "do kruhu". Viktorka rozdala pamětní lístečky, došlo k vyhodnocení táborové hry a předání cen (čokolád a podobných vlastně naprosto "nepoživatelných odporností").
Pak nastalo hromadné focení všech účastníků tábora.
Po dokončení se usmívání na několik fotografů (z čehož někteří nemohli fotit, protože jim zamrzly baterky), jsme se vydali vydatně balit.
Slunce svítilo o 106. To bylo supr. I když teplo ne a ne přijít. Díky posunu času jsme měli hodinu času navíc.
Nakonec jsme nemuseli všechny věci tahat na parkoviště, protože jsem mohl přijet autem na sousedící louku.
Nevím, jak se nám to povedlo, ale prakticky jsme byli první, kdo z tábora odjel.
Návrat do Kolína byl pohodový. Užíval jsem si jízdu s transportérem. V Kolíně jsme všichni nanosili věci tu k nám do obýváku, tu do sklepa. Pak jsem nechal Wanyanku doma a vyrazil rozvážet zbytek kmene. Nejdřív jsme vrátili Tinu, kde společně se Soňou jsme u Tiny v baráku v sušárně rozložili týpí. A opět tak někomu krásně provonili oblečení uzeným.
Pak už jsem pádil s Inachčou a Ayútou s Janou do Prahy. Malý holky jsem vysadil kousek od metra (stanice Malostranská) a pomohl Inachče si odnýst věci dom.
Pak už jsem jen vrátil transportéra a vrátil se dom vlakem.
Yuči