Divadlo na Fidlovačce - Hledá se muž, značka bohatý

zúčastnění: Wanyanka, Yuči, Ayuta, Stáňa (Ayutina mamka) a Petr, Marťule a Zdeněk, Eva a Katka, Arja a Pat

Jak to začalo

Náčelník kmene, Wanyanka, rozjela akci "deme do divadla". Postupně se ujasnilo, na co to vlastně půjdem - na hru "Hledá se muž, značka bohatý". Poté se rozohnila diskuze s tím, kdo by šel.

Pak už šla Wanyanka koupit lístky. Jenže zjistila, že na tolik lístků prostě nemá peníze. Dohodli jsme se tedy, že lístky zamluvím a ostatní si je vyzvednou. I zavolal jsem do divadla s tím, že potřebuju jedenáct lístků. Tolik míst vedle sebe už volných nebylo. Tak jsem to se "slečnou u telefonu" vyjednal na správný počet míst vedle sebe. Jelikož už bylo celkem plno, byli jsme rozházeni po celém divadle.

Wanyanka poté informovala všechny, aby si vyzvedli lístky včas, jinak jim propadnou. Heslo na pokladně znělo: "Pavel Spálený".

Sobota - den D

Nevím jak ostatní, ale já absolutně nestíhal. Společně s Jirkovou a Ivanovou pomocí jsem přezouval auto. To se tak protáhlo, že mi ujel poslední vlak. Tak jsem nakonec jel do Prahy do divadla autem. Jirka mě naštěstí navedl, kudy se k divadlu dostanu. I zaparkovat se mi "nedaleko" od divadla podařilo (asi tak 5 minut ostřejší chůze).

K divadlu jsem se tedy přiřítil, ale poslední jsem nebyl. Poslední byla Wanyanka. Měli jsme tak deset minut do zahájení představení. Nic moc na to, že si všichni chtějí říct pár slov o tom, jak se maj, co se jim nepovedlo a jak nestíhaj. Navíc, jak jsem celý den nestíhal, tak jsem si zapomněl v kapse u kabátu lístky, které si ke mě na chvilku odložila Wanyanka, i mobil. O obojí jsem musel postupně požádat slečnu v šatně. Ještě, že se hezky usmívala :-) Ostatní se mi ale smáli a já se snažil být ještě menší, než obvykle. Hold je nová doba a kdo nestíhá, není in.

Po několikátém zvonění jsme se tedy rozhodli najít si svá místa. Nevím jak u ostatních, ale tady prozměnu bodovala Wanyanka, která se sice vydala správným směrem, ale nebyla schopná dvacátou řadu, sedadlo třináct a čtrnáct, prostě najít - včetně cesty. Já jsem se naštěstí zorientoval a tak mohlo představení začít.

Setmělo se a začala hrát hudba. Scéna furt stejná. Pomalu jsem už měl pocit, že to je celé, co ten večer uvidím... Opona se pak ale po šíleně dlouhé době otevřela a představení začalo. Ze začátku nejen mě trvalo, než jsem si zvykl na muzikál. Tedy písničky a taneční kreace na playback dobrý. Jenže to občas působilo docela protáhle... Děj byl celkem předvídatelný. I když ne vše probíhalo, jak divák předpovídal. Scénky vtipné, divák se postupně přestával nudit a víc a víc byl strháván.

Začala přestávka. Protáhnout tělo bylo celkem nutný. O přestávce jsem se dozvěděl, jak Marťulin "přehmat s cizím kolenem" rozhněval pána (jehož kolena se Marťule dotkla). Marťule jako správný profesionál ihned nahodila diagnózu, čímž mi zvýšila sebevědomí, protože jsem se s ní na diagnóze shodl (nedostatek ehm ehm...). Se Zdenkěm (přítelem Marťule) jsem se shodl na tom, že herečky mají hezké podvazky s černýma punčoškama (kalhotky též černé). Nutno říct, že na tomto představení bylo vidět velmi mnoho ženské krásy. Kostýmy byly založeny na podpatkách, punčoškách a velmi krátkých šatičkách. U pánů už to tak odvážné nebylo.

Skončila přestávka a mi opět usedli na divadelní lavičky (či jak to sedací zařízení pojmenovat). Musím říct, že druhá polovina představení byla daleko lepší, než ta první. Byla více vtipnější a přišla mi i propracovanější (zvláště pak scéna s šéfem, který se zklamal z lásky, byla úchvatná).

Než jsme se nadály, příběh skončil. Před divadlem jsme se rozloučili a vydali do domovů. Já s Wanyakou vzal ještě Evu a společně s její kamarádkou Katkou jsme vyrazili na pokec s Jirkou Vachtou. Katka nás cestou za Jirkou opustila - šla dom.

Takže na další kulturní akci

Yučikala