Vandr v Roverkách

V pátek byl sraz v Blíževedlech. Výprava Yuči, Blesk, Indy a Elixír vyrazila z Kolína v 17:46. Nutno říct, že vlak nás velmi překvapil svým zjevem. Vypadal jako lokálka jedoucí na konec světa a on to rychlík o dvou vagonech (z toho jeden byl první třída).

Názor na vlak ostentativně vyjádřil Elixír na jedné ze zastávek, kdy využil chvilky nepozornosti a málem k našemu zděšení těsně před zavřením dveří z vlaku vyskočil. Ještě, že jsme měli (hlavně Blesk) rychlý ruce.

Nicméně do Blíževedel jsme dojeli. Vystoupili. A kde nikdo tu nikdo. Trvalo to ale jenom chvilku, než se Tici a Wanahča vynořili ze tmy.

Prý na zpět chvilu nepůjdem. Prý se potřebují posilnit, protože cesta je dlouhá. Ještě, že jsme nevěděli, jak moc mají pravdu. Do hospůdky jsme však zašli. A dali pivo dvě. Tici klobásku… bylo tam fajn. Jenže čas běžel a bylo nutný se na tu cestu vydat.

A jak se tak šlo, tak jsme začali (já a Blesk) tušit, že Wanahča rozhodně není z nejpomalejších. A taky, že Elixír potřebuje školu chůze na vodítku (což dostal pořádnou) a Indymu neuškodí opakování si cvičení ze svojí školy (cvičáku).

Cesta nebyla nejkratší, a i když i cesta může být cíl, tak tahle cíl měla. Dorazili jsme k převisu. Dali něco na zub a  zhodnotili, že večeře bude dobrá k snídani. A tak se šlo spát.

Sobota

Ráno čtyřnohý příšery měly energie nazbyt (evidentně nevěděly, co nás čeká). Dala se snídanička. Trochu té zimy přibylo, ale zatím to bylo snesitelné. A vyrazilo se. Na Čap.

A Wanahča s Ticim nasadili druhou kosmickou rychlost. Což jim vydrželo až do konce.

Procházka dobrá. Až na to, že po nějaké době mě začala bolet kyčel a Blesk si něco udělala s nohou. Indy, a po několika kilometrech aj Elixír, už přestal běhat sem tam a jen čekal, jestli ho náhodou nedojdeme.

Ke konci, jsme začali s Bleskem uvažovat, že by nás zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby Wanahča byla plně zdravá. Ale nějak jsme instinktivně cítili, že bychom asi u toho nechtěli být. Indy přestal kňučet, že už nechce jít. On prostě začal nadávat!

Cestou jsme se stavili pro vodu. Pravda, zdroj nepůsobil nejlépe, ale byl to jediný zdroj široko daleko.

Po „procházce“ jsme zašli na dřevo… a pak psi padli. Blesk rozdělala oheň a šupky dupky šlo se vařit. Wanahča znajíc mne, dala mi k práci vaření jídlo, u kterého tušila, že se dá nejméně zkazit – smažák (měl jsem předsmažený) a brr.kaše. Blesk mi s vařením hodně pomohla a musím říct, že večeře byla moc dobrá (a že to až tolik nebyla moje zásluha). Udělal se čajíček a pak se tak nějak šlo spinkat. Ono taky docela přituhávalo. A přituhávalo evidentně celou noc…

Neděle

Ranní probuzení za obr energie čtyřnožců bylo trochu slabší. Ale bylo. V noci trochu přituhlo a tak jsme si museli ráno nadrolit vodu. Zabalili jsme si, posnídali, popili čaj a vylezli na cestu. Tam jsme se rozloučili a rozdělili. Wanahča šla s Ticim doleva a my do prava. Vynechám-li zastávku na vyprázdnění plných střev a komplikaci s rozbitou tkaničkou, tak cesta na nádraží do Blíževedel utekla jedna báseň. Dokonce i Elixír už začal chodit na vodítku rozumně. A cesta domů? Cítili jsme každý kousek těla a chtělo se nám spát. Ale byl to krásný víkend!

Pavel Spálený - Yučikala